ПИПИЛЫСТЫ СӦКӦЛ PIPILISTY LE FAUCON
І 1
Коркӧ важӧн сӧдз ю бердын, Jadis au bord d’un clair ruisseau,
Гажа яг нӧрысса эрдын, Au cœur du bois dans la clairière,
Ог тӧд ылын али матын, Proche ou lointain, nul ne le sait,
Гашкӧ-й, Коми муын татӧн, Mais ici, au pays komi,
Аслас ичӧтик гӧль позъяс Dans un petit foyer modeste
Оліс-выліс кыйсьысь гозъя. Vivait un couple de chasseurs.
Налӧн быдмис куим зон — Trois garçons leur étaient nés,
Сюсьысь-сюсь да ёнысь-ён. Tant robustes qu’avisés.
Ыджыд воклӧн нимыс Ныркаб. Le plus grand s’appelait Nyrkab.
Зумыд сійӧ — багатыр кодь. Il était fort, comme un héros.
Йиркаб нима шӧркост вокыс, Iirkab est le nom du puîné,
Ур кодь тэрыб сылӧн кокыс. Tel l’écureuil aux pieds agiles.
Мизя нима медічӧтыс Le cadet du nom de Miza
Ладсӧ зарпӧлянлысь тӧдіс: Du pipeau savait l’harmonie :
Сыкӧд оз босьт гажтӧм нэм, Jamais la joie ne lui faut,
Сьӧрас зарпӧлян кӧ эм. Pourvu qu’il ait son pipeau.
Вой и лун кыйсьӧмныс мунӧ, Nuit et jour ils vont à la chasse,
Чӧжсис прӧмыс вель нин уна. Amassant un vaste butin.
Прӧмыс нуны ӧти арӧ Emportant le butin d’un an,
Батьыс мӧдӧдчис со карӧ. Le père partit pour la ville.
Сійӧ пияныслы шуӧ: Ainsi parla-t-il à ses fils :
«Сьӧрсьым вузӧс уна нуа; « J’emporte à vendre bien des choses ;
Карад быдторйыс ӧд эм, Or en ville tout s’achète,
Кутшӧм заказ вӧчад мем?» Que voulez-vous comme emplettes ? »
«Ачыс сутшкысь шы мем вай тэ! « Un javelot visant tout seul !»
Ыджыд вокыс батьлы кайтӧ. Ressasse l’aîné à son père.
«Вай мем лямпа — ачыс тюлысь, « Pour moi, des skis allant tout seuls,
Мулысь-валысь веркӧс нюлысь!» — Léchant si bien l’eau que la terre !»
Шӧркост воклӧн заказ тайӧ. Voilà ce que veut le puîné.
Мизя шуӧ: «Вай тэ, айӧ, Miza dit : « Et pour moi, mon père,
Пипилысты сӧкӧл мем — Pipilisty le faucon –
Сэтшӧм кай пӧ кӧнкӧ эм!» S’il existe pour de bon ! »
Мунӧ старик, рӧдтӧ вӧлӧн... Le vieux s’en va, son cheval trotte…
Кӧч со тривкнитіс туй пӧлӧн. Un lièvre bondit sur la route.
Старик кутіс кӧчӧс эрдысь, Le vieux le prit dans la clairière,
Выя няньӧн сійӧс вердіс. De pain beurré il le nourrit.
Дзор ош пармаысь друг петіс, Un ours surgit de la taïga,
Старик сылы ид нянь сетіс. Le vieux lui donna du pain d’orge.
«Аттьӧ тэныд, пӧрысь морт! « Ô vieillard, un grand merci !
Ӧні миянлы тэ ёрт!» Te voici donc notre ami ! »
Воис карӧ ӧти рытӧ, Il atteignit la ville un soir,
Ньӧбис ачыс сутшкысь шытӧ, Y acheta le javelot,
Ачыс тюлысь лямпа сюри... Trouva des skis allant tout seuls…
Корсис сӧкӧлтӧ бать бура: Papa chercha bien le faucon :
Гӧгӧр кытшлаліс став карсӧ, Il arpenta toute la ville,
Коллис сэтӧні джын арсӧ, Sa quête dura un semestre,
Мудзис кокыс, висьмис юр — Jambe lasse et maux de tête –
Сӧкӧл некытысь эз сюр. Du faucon vaine est la quête.
Старик муніс тӧдысь дорӧ — Le vieux alla voir la sorcière,
Ылӧ карсянь пемыд шорӧ, Près d’un torrent noir hors la ville,
Кӧні сё арӧса вӧрыс Où une forêt centenaire
Мурзӧ-равзӧ ош моз скӧра. Tel l’ours furieux hurle et gémit.
Петук чаль йылын сэн керка — Un coq annonce la maison ;
Мыйкӧ сюра-пеля звер кодь, Tordue comme une bête fauve,
Кильчӧ помас дзӧрӧ пӧч. Sur le seuil tremble une vieille,
Нырыс конда ув кодь стӧч. Au nez comme une brindille.
Старик юасьӧ нин сылысь Le vieux s’enquiert et l’interroge
Пипилысты сӧкӧл йылысь. Sur Pipilisty le faucon.
Пӧчӧ шуӧ: «Кывлі-кывлі, La vieille dit : « J’ai ouï conter,
Сӧкӧл коркӧ овліс-вывліс Qu’il était jadis un faucon ;
Войвыв муын парма весьтын, Dans une taïga boréale,
Со-со вылын-вылын эстӧн Voici, voici, là-haut, là-haut,
Сылӧн вӧлі оланін. Il habitait dans les cieux.
(Пӧчӧ лэптіс вылӧ син). (La vieille leva les yeux.)
Лэбзис сӧкӧл сэсся, со ӧд, Et le faucon vola
Саридз сайӧ кодкӧ воӧ. Par-delà les mers, quelque année.
Лэбзьӧм ме аддзылі сӧмын: J’ai tout juste aperçu son vol :
Зарни бордсӧ шевгӧдӧмӧн, Ses ailes d’or grand déployées,
Шлывгис сійӧ лунладорӧ, L’oiseau planait vers le midi,
Эзысь морӧс синтӧ ёрӧ: Gorge d’argent éblouissante :
Кадыс вӧлі арся вой... C’était une nuit d’automne…
Кутшӧм югыд вӧлі, ой! Ô quelle clarté rayonne !
Тӧвпоз вывті лэбис эсті. Là, il survola le Tövpoz ;
Кодыр шлывгис гӧра весьтті, Comme il planait sur la montagne,
Бордсьыс тыв сэк чукті, тюлі, Une plume quitta son aile,
Биа ньӧвйӧн уси улӧ; Tomba comme une flèche ardente ;
Лои усьӧм-тюлӧм сылӧн Elle est ainsi tombée tout droit
Буретш Тӧвпоз гӧра вылӧ. Justement sur le mont Tövpoz.
Югыд лои гӧра йыв, Que de lumière au sommet,
Кодыр уси сэтчӧ тыв. Quand la plume y fut tombée !
Кӧчӧс вердін — бур тэ вӧчин: Un lièvre a mangé grâce à toi.
Менам пи ӧд сійӧ кӧчыд, Vois-tu, c’était mon fils, ce lièvre,
А дзор ошкыс менам дедӧ. Et l’ours grisonnant, mon grand-père.
Вӧньӧс сы пыдди тэд сета: Prends ce ceinturon en échange :
Усян ваӧ кӧть тэ биӧ, Tombes-tu dans l’eau ou le feu,
Мездас быд лёкторйысь сійӧ. Il te sauvera de tous maux.
Тӧвпоз вылӧ, кӧні тыв, Là où la plume tomba,
Овмӧдчӧма Ёма ныв. Vivait la vierge Ioma.
Пыдӧ гуалӧма тывсӧ... Et elle a enterré la plume…
Мунӧй, биӧй Ёма нывсӧ! Va, et tue la vierge Ioma !
Дзирыд тывборд босьтӧй ордад, Prends donc la plume étincelante,
Вежавидзиг нуӧй гортад, Emporte-la dans tes pénates,
Бура дӧзьӧритӧй сійӧс... Prends-en bien soin, comme il se doit…
Тывйыс дорӧ сӧкӧл миян Près de sa plume, le faucon
Коркӧ локтас, водз ли сёр... S’en reviendra, tôt ou tard…
Сэсся ог шу нинӧмтор...» Je n’en dirai davantage… »
Другысь пӧчӧ пӧри кӧчӧ, Et la voici changée en lièvre,
Тривк-тривк ӧшинь розьӧд вӧчис. Cabriolant par la fenêtre.
Сэсся ставыс воши, быри... Puis tout prit fin et disparut…
Гортас старикыд бырс пырис: Le vieux regagna ses pénates :
Тюлысь лямпа ӧти киас, Dans une main, des skis agiles,
Мӧднас шыбедь кутӧ сійӧ, Tenant un javelot de l’autre,
Сэсся нинӧм абу скӧнь, Et puis rien d’autre, sinon
Коскас сӧмын паськыд вӧнь. À la taille un ceinturon.
ІІ 2
Ныркаб радлӧ, шыӧн лыйсьӧ, Nyrkab manie gaiement sa lance,
Йиркаб лызьӧн лун-лун кыйсьӧ, Iirkab tout le jour chasse à skis,
Ӧтнас Мизя шогсьӧ, кылӧ, Seul Miza s’afflige, on l’entend :
Гора пӧлян оз ворс сылӧн. Son pipeau ne joue pas bien fort.
Батьыс сэки налы шуис: Alors ainsi parla leur père :
«Ноко, зонъяс, петӧй туйӧ! « Eh bien, les gars, allez, en route !
Корсьӧй сӧкӧлыслысь тыв, Cherchez du faucon la plume,
Видлӧй Тӧвпоз излысь йыв! Scrutez du Tövpoz la cime !
Эм ӧд морӧсаныд выныд, Car votre force est dans vos cœurs :
Выйим лямпа, емдон шыныд, Les skis graissés, lance acérée,
Шемӧс вӧньӧс нӧшта сета. Prenez ce ceinturon magique.
Сьӧкыд туйӧ повтӧг петӧй! La route est rude, soyez braves !
Мунӧй сэтчӧ асыввылӧ Allez-vous-en vers le levant,
Джуджыд Тӧвпоз гӧра йылӧ! Au sommet du haut mont Tövpoz !
Ветлӧй тывла куим вок... À la plume allez tous trois…
Сійӧ ачыс ӧд оз лок!» Ce n’est elle qui viendra ! »
Туйӧ петісны со вокъяс, Voici les frères sur la route,
Смела тувччалӧны кокъяс. Les jambes marchent hardiment.
Бӧрӧ коли сизим керӧс, Ils dépassèrent sept collines,
Уна виисны нин зверӧс, Firent périr plus d’une bête,
Вӧрӧ пырисны нин пыдӧ... Et dans la forêt pénétrèrent…
Некӧн Тӧвпоз из оз тыдав. Jamais le Tövpoz n’apparaît.
Гӧгӧр сӧмын парма вӧр, Rien d’autre que la taïga,
Зверлӧн равзӧм кылӧ скӧр. Où crie la bête aux abois.
Ёма быд ног мунӧм торкӧ, Ioma de son mieux les entrave,
Орччӧн накӧд лэбӧ-шпоргӧ, Qui vole et plane à côté d’eux,
Туйсӧ тупкыны пыр зільӧ. Et s’acharne à leur faire obstacle.
Со тай пыртіс тшем сук тільӧ. Elle inventa un bosquet dense.
Вӧнь сэк Мизя кыскис зептысь, Lors Miza sortit la ceinture,
Муртса кисӧ сійӧ лэптіс — À peine eut-il levé le bras
Тілльыд воши, эз нин кут, Que le bosquet s’escamote,
Воссис водзаныс веж луд. Au profit de vertes mottes.
Паськыд туй сэн веж видз вомӧн, Cette verte prairie débouche
Некытӧн оз тыдав помыс. Sur une grand-route infinie.
Видзӧдӧны — керка сэтӧн, Et ils voient là une maison,
Мича нывка паныд петӧ. Vers eux vient une jolie fille.
«Локтӧй шойччӧй! — шуӧ нылыд. — « Venez vous reposer ! dit-elle.
Зэв ми радӧсь туй йӧз вылад!» Bienvenue à vous, voyageurs ! »
Вокъяс узьмӧдчисны сэн. Là gîtèrent les trois frères.
Ужын вӧлі — рушку дзен! À satiété ils soupèrent !
Асыв воис. Петӧ шонді. Vint le matin. Le jour se lève.
Кокъяс кӧдзыдысла ёнтӧ. Le froid endolorit les jambes.
Вокъяс восьталісны синсӧ, Les yeux des frères s’écarquillent,
Видзӧдӧны узянінсӧ: Ils voient le lieu de leur nuitée :
Нинӧм абу — ӧтка пипу, Il n’est là rien d’autre qu’un tremble,
Пипу бердын ваймӧм бипур. Au pied du tremble, un feu éteint.
Чистӧ поле гӧгӧр скӧнь, Tout autour, de large en long,
Вошӧма и шемӧс вӧнь. Nul ne voit le ceinturon.
ІІІ 3
Вокъяс, водзӧ шогсигтырйи, Tout en se lamentant, les frères
Мӧдӧдчисны яг выв кырйӧд. À travers la forêt grimpèrent.
Вӧлі гожӧм шӧр на кадыс. C’était encor la mi-été.
Другысь гӧгӧр воши ладыс: Soudain autour tout bascula :
Лэдзис Ёма тӧв да пурга, Ioma lâcha vent et tempête,
Лымйыс гартчӧ, лёкысь жургӧ. La neige tourne en vrombissant.
Лоис голяӧдз нин лым: Il tomba six pieds ainsi
Муртса тыдыштӧ синкым. De neige à ras des sourcils.
Паськыд вӧня эстӧн ылын Ioma là-haut a la ceinture
Ёма йӧктӧ тола вылын. Et ricane sur sa congère.
«Мед оз чиктыв, — Ныркаб шуис, — « Qu’elle s’amuse, dit Nyrkab,
Шемӧс вӧньнымӧс кӧ гуис. D’avoir le ceinturon magique.
Вай ми тюлысь лямпа видлам, Essayons donc nos skis agiles,
Сійӧс асывланьӧ витлам!» Et pointons-les vers le levant ! »
И вот сэки куим вок Voici les trois frères qui
Лямпа вылӧ пуктіс кок. Mettent leurs pieds sur les skis.
Шуньгис-лэбис тӧв ныр этшӧн Ils glissent, filent comme un souffle,
Шемӧс лямпа (дивӧ сэтшӧм!), Les skis magiques (quel prodige !)
Нуис ӧтарӧ пыр ӧддзиг Les portant, de plus en plus vite,
Тӧвпоз гӧра горулӧдз дзик. Jusques au pied du mont Tövpoz.
Сэтӧн лымйыс другысь сылі. Là tout à coup fondit la neige.
Джуджыд Тӧвпоз гӧра вылӧ Le sommet du haut mont Tövpoz
Нимкодясьӧ куим вок. Enthousiasme les trois gars.
Тувччӧ тэрыбджыка кок. Ils cheminent à grands pas.
Кайны сэтчӧ абу кокньыд, L’ascension n’était pas facile,
Кӧть и зумыд налӧн кокныс, Bien que robustes soient leurs jambes,
Изйысь изйӧ, вутшкысь вутшкӧ De roc en roc, de motte en motte
Кавшасигӧн китӧ сутшкӧ, En gravissant leurs mains se blessent,
Чашйӧ паськӧм, коктӧ пурӧ — Leurs pieds, leurs habits se lacèrent –
Разнӧй шашара сэн дурӧ... Moult obstacles y font saillie…
Войтыр вунӧдӧма ун: Le sommeil n’est pas permis :
Водзӧ кайӧ вой и лун. Ils se hissent jour et nuit.
Ёма тшӧктӧ вӧньлы скӧра Ioma ordonne au ceinturon
Зырны кайысь йӧзӧс бӧрӧ, De rattraper les trois grimpeurs –
Вӧнь оз кывзы, Ёма ёрсьӧ, Sans résultat. Ioma blasphème
Быгыль багатырӧс корсьӧ, Et va quérir Byguyl le Preux,
Коді оліс гӧра вылын. Qui habitait sur la montagne.
Юрыс керка ыджда сылӧн, Haute comme un toit est sa tête,
Абу туша, кок ни ки, Sans bras ni jambes ni torse,
Синсьыс сявкйӧ чард кодь би. Les yeux fulminant en force.
Вомсьыс пызйӧ биа ӧгыр, Des braises sortent de sa bouche :
Несъяс — тшынӧн тырӧ гӧгӧр. Qu’il éternue et tout s’enfume.
Юрыс ставнас биа изйысь. Sa tête est toute en pierre à feu.
Кодыр мунӧ — грымгӧ-ризйӧ. Quand il s’en va – le tintamarre !
Сэки Быгыльӧс чой ньылыд Alors Byguyl, de sa colline,
Ыстіс Ёма вокъяс вылӧ. Ioma l’envoya sur les frères.
Лэччӧ грымакылӧ скач — Il tombe en trombe au galop,
Вокъяс вылӧ локтӧ нач. Fond sur les frères presto.
Ныркаб лыйис кымӧс лыас — Nyrkab tira dans l’os du front –
Сылӧн сявк-пазаліс шыыс. Sa lance vola en éclats.
Быгыль лэччӧ грымакылӧ, Byguyl le Preux est déchaîné…
Веськӧдчӧма вокъяс вылӧ. La mort arrive : nul n’en doute.
И вот лязӧдіс кык вокӧс. Voici qu’il écrasa deux frères.
Мизя вӧлі этша бокын — Miza était sur le côté :
Улас Быгыльлы эз сюр, À Byguyl il échappa,
Ловйӧн коли сылӧн юр. Vif la tête le laissa.
ІV 4
Пышйис Мизя, ог тӧд, дыр-ӧ. Miza courut Dieu sait combien
Корсьӧ Пера багатырӧс. En quête de Pera le Preux.
Оз тӧд, кӧні сійӧ олӧ, Mais il ne sait où il habite,
Мунны кодарланьӧ колӧ. De quel côté il faut aller.
Шога пуксис нӧрыс йылӧ Triste, il s’assit sur une butte
(Кытӧн мелі лун тӧв сьыліс, (Dans le chant d’un doux vent du sud,
Асъя шонді мойдіс мойд) Dans la féerie du soleil.)
Мудзӧм кок шойччӧдны войт. Pour reposer ses orteils.
Збодер Мизя питшӧг восьтіс, Miza le brave ouvrit son col,
Заргум пӧлян киас босьтіс, Il prit son pipeau à la main,
Муртса инмӧдіс вом дорас — À peine il l’effleura des lèvres
Пӧлян тутӧстіс сё горӧн. Que du pipeau cent voix sonnèrent.
Колипкай моз сійӧ сьыліс, Comme un rossignol il chanta,
Мыла ворсӧм ылӧ кыліс. Sa mélodie résonna loin.
Ворсӧм шыад локтіс кӧч, Ce son un lièvre attira,
Сувтіс Мизя дорӧ стӧч. Qui s’approcha de Miza.
Тривкъялӧ оз ӧшйы инас: Il sautille et ne tient en place :
«Мунам мекӧд Пера дінад!» « Allons ensemble chez Pera ! »
Ог тӧд, регыдӧн-ӧ дырӧн Dieu sait comme vite et longtemps
Сюри Пера багатырыд: Est accouru Pera le Preux :
Буретш сійӧ локтіс гортас, Il vient de gagner ses pénates,
Вайӧ пысалӧмӧн ордас Portant de côté, sur sa lance,
Шыыс йылын сизим ош. Sept ours embrochés ensemble.
Шыыс — быттьӧкӧ ён потш. Sa lance un gros poteau semble.
Мизя копыртчыліс улӧ — Miza fit une révérence,
Быттьӧ понӧль ниа пулы, Tel un pin jeune à un mélèze,
Ассьыс висьталіс сэк шогсӧ: Et il conta tout son chagrin :
Виисны пӧ кыкнан воксӧ. « On a occis mes deux grands frères.
Быгыль багатыр пӧ сэні... C’était Byguyl le Preux, là-bas…
Сійӧ миянӧс пӧ веніс... Il nous a vaincus… » narra-t-il.
Пера эз думайт зэв дыр: Pera hésita bien peu :
«Инды, кӧні багатыр!» « Montre-moi où est ce preux ! »
Лэдзис пельпом вылысь прӧмыс: Il déposa sa prise à terre :
Сизим ош ӧд вӧлі сӧмын! Il avait là sept ours en tout !
Орччӧн мунӧны веж ягӧд: Par un vert bois ils vont ensemble –
Мизя быттьӧ ичӧт кага. Miza tel un petit enfant.
Коркӧ сэсся рытын сёрӧн Ce n’est que tard dans la soirée
Воис Тӧвпоз излӧн горув, Qu’ils atteignirent le Tövpoz :
Сэтӧн Быгыль багатыр C’est là qu’est Byguyl, ronflant
Шкоргӧ — чургӧдӧма ныр. De son nez proéminent.
Пестер ыджда пежлӧн сылӧн De la taille d’une besace
Йӧг кайӧма кымӧс вылас: Une bosse a poussé au front
Емдон шы инмӧма сэтчӧ. Là où la lance a percuté.
Вомсьыс дулльыс шорӧн лэччӧ, La bave coule de sa bouche,
Узьӧ тош вылас ён йӧра, Un gros élan dort sur sa barbe,
Юр чук йылас кӧин дзӧрӧ. Un loup s’agite sur son crâne.
Пеляс поздысьӧма ур, D’un écureuil le poil gris
Муртса тыдыштӧ руд юр. Dans l’oreille se tapit.
Аддзис Быгыльтӧ кор Пера, Quand Pera aperçut Byguyl,
Вак-вак петіс сылӧн серам. Il se mit à rire aux éclats.
Быгыль садьмис, несйис скӧра — L’autre éternue, mal réveillé :
Зверъяс скач пышйисны вӧрӧ. Au bois les bêtes déguerpirent.
Синсьыс би сявкнитіс гӧгӧр, Ses yeux jetaient des étincelles,
Вомсьыс пызйис биа ӧгыр, Des braises sortaient de sa bouche.
Нырсьыс лэдзис еджыд тшын, La fumée de ses narines
Гӧгӧр сулаліс лёк зын. Faisait une odeur maligne.
Кодыр Быгыль ымзіс-лӧвтіс, Tandis que Byguyl grommelait,
Пера сылань шысӧ чӧвтіс. Pera vers lui jeta la lance.
Шыыс Пераыдлӧн инмас La lance de Pera se fiche
Буретш Быгыльыдлы синмас: En plein dans un œil de Byguyl :
Дугдіс сявкйыны би киньыд. C’en fut fini des étincelles.
Пера кыз паличнас пиняс Pera, de son gros javelot,
Кучкис Быгыльыдлы сэк — Frappe alors Byguyl aux dents,
Пиньыс разьсис быттьӧ шег. Qui s’arrachent en sautant.
Биа ӧгыр Быгыль вомысь Les braises sortant de sa bouche
Гуль-голь киссис ставыс помӧдз. Crépitèrent jusqu’à la fin.
Быгыль век на косьӧ пырӧ, Byguyl encor va pour se battre,
Грымгӧ-локтӧ, ставсӧ нырӧ. Fait du tapage, écrase tout.
Пера тувччис Быгыль дінӧ, Pera vers lui fait quelques pas,
Зургис сылы шуйга кинас — Assène un coup de son poing gauche :
Тутіс Быгыль багатыр Byguyl le Preux déguerpit
Гӧра паныд быттьӧ шыр. Comme en un trou de souris.
Быгыль бара лэччӧ-нырӧ. Byguyl de nouveau se projette.
Чужъяс Пера сылы нырас — Pera lui botte les naseaux :
Сэки Быгыль гӧра джынйӧдз Alors Byguyl jusqu’à mi-mont
Грыма-йиркакыліг тшынъяс. De tout ébranler en fumée.
Сэсся Пера вылӧ бара Et puis sur Pera, derechef,
Быгыль уськӧдчас зэв яра. Byguyl se jeta violemment.
Муӧ палич Пера жбут, Pera lâche – badaboum ! –
Вӧлі паличыс вит пуд. Son javelot de cinq pouds .
Пырис сыв судтаӧ муӧ Son javelot comme en un trou
Палич сылӧн быттьӧ гуӧ. Dégringola six pieds sous terre.
Кыкнан кинас сэк шымыртӧ Alors il serra fortement
Сійӧ Быгыль багатыртӧ, De ses deux bras Byguyl le Preux,
Сэсся кыдз тай чӧвтас вылӧ Et voici qu’il le lance en l’air,
Джуджыд Тӧвпоз изйыд йылӧ — Au sommet du haut roc Tövpoz :
Быгыль жугалӧ пуз-паз, Et paf ! – Byguyl se morcelle,
Сӧмын би кинь сявкнитлас. Dans un fatras d’étincelles.
Шӧри потӧ Тӧвпоз изйыс, En deux se fend le roc Tövpoz,
Ёма петӧ сэтысь ризйӧ. Ioma sort de là en déroute.
Мизя чап кватитіс сійӧс, Miza la rattrape au passage
Юрси пратьсӧ босьтас киас, Il la saisit par les cheveux,
Вӧньсӧ пӧрччас Ёма вылысь, Dévêt Ioma de la ceinture,
Мырддяс нӧйтігтырйи сылысь... La lui arrache en la battant…
Parurent les corps des frères,
Le cherchant depuis la veille.
V 5
Вокъясыслӧн шойяс дорын Miza s’afflige pour ses frères :
Шогсьӧ Мизя войнас сёрӧн. Comment venir à leur secours ?
Со тай ош варгыльтӧ-локтӧ — S’en vient un ours en clopinant,
Сылысь казялӧма шогтӧ: Lequel remarque son chagrin :
«Мунам лов зелляла! Кылан? « Viens, allons quérir un remède !
Туис босьт да пуксьы вылам!» Prends une gourde et monte-moi ! »
Мӧдӧдчисны. Воис кыр, Jusqu’à un tertre ils cheminent,
А кыр улас ыджыд мыр. Qui un tronc coupé domine.
Мырйыд ошлы вужнас шедіс, L’ours trébucha dans ses racines,
Дзулькйӧн мыр увсьыс ва петіс... De la souche jaillit de l’eau…
Мизя туисӧ ва лӧдіс, Miza cueillit l’eau dans la gourde,
Сэсся ош вылын бӧр мӧдіс. Puis sur l’ours il s’en retourna.
Вот и найӧ вокъяс бердын Et les voici auprès des frères
Джуджыд из гӧра ув эрдын, Dans la clairière au pied du roc,
Кӧні Пера коллис вой, Où, la nuit passée, Pera
Видзис кык вокыдлысь шой. Les deux dépouilles veilla.
Мизя босьтіс зелля туис, Miza prit la gourde au remède
Пызйис: «Чеччӧй, вокъяс!» — шуис. Et les aspergea : « Debout, frères ! »
Вокъяс звирк чеччисны сылӧн, Ses frères vite se levèrent
Горӧдісны: «Олан-вылан!» En s’écriant : « Salut ! Salut ! »
Накӧд орччӧн лямпа сэтӧн, Voici, à côté de leurs skis,
Дзик выль шыбедь кыськӧ петӧм. Une lance au manche tout neuf.
Ассьыс синсӧ тілигтыр Nyrkab, les yeux se frottant,
Шуӧ Ныркаб: «Узьсис дыр!» Dit : « On a dormi longtemps ! »
Ыджыд аттьӧ шемӧс мортлы Ils dirent à l’ami Pera
Висьталісны Пера ёртлы. Leur profonde reconnaissance.
Сэки ньӧжйӧникӧн гортас À la maison, tranquillement,
Муніс Пера ай-мам ордас: Rentra Pera chez ses parents :
Вужнас пӧрласис вӧр пуыс, Les arbres se déracinaient,
Кок улас лайкъяліс муыс. La terre branlait sous ses pieds.
Куим вокыд шензигтыр Les trois frères médusés
Пера вылӧ дзоргис дыр! Le regardaient s’éloigner !
А сэк кості гусьӧникӧн Mais d’entre les bras de Miza
Ёма бара воштіс пикӧ: Entre-temps Ioma s’est enfuie :
Лэбӧ-пышйӧдӧ со туис... Voici qu’elle fond sur la gourde…
Сійӧс Ныркаблӧн шы суис... La lance de Nyrkab l’attrape…
Уси Ёма; лолыс петӧ... Ioma tomba, inanimée…
Пежыд медбӧръя шы сетӧ: Elle maudit d’un dernier souffle :
«Мед жӧ лоас, мед жӧ... ой... « Ô, la terre tout entière,
Став му пасьтаыс сьӧд вой!» Que nuit noire l’oblitère ! »
Лун шӧр лунӧ артмис шемӧс: À midi survint le prodige :
Лои му вылын сап пемыд, Il fit tout obscur sur la terre,
Кусі шонді, воши тӧлысь. Soleil éteint, lune invisible –
Гӧбӧч гуын кодь дзик вӧлі! Exactement comme en la tombe !
Сӧмын муртса-муртса тывсянь Seule une plume, à peine, à peine,
Югӧр локтіс гӧра вывсянь. Miroitait au sommet du mont.
Пурга кыптіс: син ни пель, Tomba la neige en bourrasques :
Кӧться синмад сутшкы жель. Ni ouïe ni vue, quoi qu’on fasse.
6
Кыдзкӧ-мыйкӧ куим вокыд Tant bien que mal, nos trois frangins,
Кималасӧн бау кокӧн À tâtons et à quatre pattes,
Кавшасисны гӧра йылӧдз, Grimpent jusqu’au sommet du mont,
Кӧні куйліс дзирыд тывйыд. Jusqu’à la plume scintillante.
Кодыр тывборд налы сюри, Quand la plume leur fut échue,
Сэки вежавидзиг, бура Alors l’aîné, par précaution,
Вӧньӧн тӧбис ыджыд вок: La blottit dans la ceinture,
Эз ло дзирыд сылӧн бок. Car sa hanche était obscure.
Кӧть и пемыд вӧлі войыс, Et si la nuit était épaisse,
Сьӧлӧм вылас долыд лоис! Les cœurs rayonnaient d’allégresse !
Вокъяс сувтісны лызь вылӧ, Les frères chaussèrent leurs skis,
Гортлань мӧдӧдчисны ылӧ, Vers la maison ils s’éloignèrent,
Ачыс тюлысь лямпа вына — Grâce à leurs skis allant tout seuls,
Шуньгӧ-вундӧ пемыд сынӧд, Qui fendent l’air sans faire un bruit,
Аддзӧ лэбны шыльыдін, Voyant la plaine sous eux,
Кӧть и абу сылӧн син. Et ce bien qu’ils n’aient pas d’yeux.
Лямпа шуньгӧ — швичкӧ-сьылӧ Les skis doucement sifflent, chantent,
Гӧра йывсянь керӧс йылӧ, De la montagne à la colline,
Кымӧр увсянь кунӧр улӧ Toujours sous de plus gros nuages.
Рытыввылӧ кутш моз тюлӧ, Vers l’ouest ils filent comme un aigle,
Куим вокӧс вайӧ гортас Ramènent chez eux les trois frères
Важӧн кольӧм бать-мам ордас. Chez leurs parents quittés jadis.
Со и налӧн чужан сикт Et voici que leur village
Матын тыдалӧ нин дзик. Apparaît sur leur passage.
Сиктыс эськӧ со тай тані... Et les voici dans le village…
Эз пет некод сиктын паныд. Mais nul ne vient à leur rencontre.
Видзӧдӧны: ӧти пӧчӧ Ils regardent : seule une vieille
Мыйкӧ сартас биӧн вӧчӧ. Près d’un feu de copeau s’affaire.
Сэсся ставыс сэтӧн узьӧ — Tous les autres sont endormis,
Джоджӧ нюжӧдчӧма кузя. Depuis longtemps couchés au sol.
Некӧн оз кыв кань ни пон, On n’entend ni chat ni chien,
Ставсӧ личкӧма кыз он. Un sommeil lourd tous les tient.
Шуис сэки пӧрысь пӧчӧ La vieille alors s’adresse à eux
(Киыс дзӧрӧ, ачыс жӧдзӧ): (Tremblant de la main et des membres) :
«Ті нӧ, бур йӧз, кытысь локтад? « Eh, bonnes gens, d’où venez-vous ?
Кодъяс асьныд, ме тай ог тӧд? Et qui pouvez-vous donc bien être ?
Тан со куим во нин пемыд... Depuis trois ans, il fait si sombre…
Лоӧ тадз, тыдалӧ, нэмыс. Ainsi va la vie, semble-t-il.
Ставнас унмовсис нин сикт. Dans tout le village on dort.
Эг на унмовсь ӧтнам дзик». Et moi seule veille encor. »
Босьтіс Мизя зелля туис, Miza prit la gourde d’écorce,
Пызйис ставсӧ. «Садьмӧй!» шуис: Et les aspergea tous : « Debout ! »
Ставыс садьмис, ставыс чеччис, Tous s’éveillèrent, se levèrent,
Пӧлать-паччӧръясысь лэччис. Descendirent de leurs soupentes,
Батьыс радлӧ, мамыс кутлӧ... Papa exulte, mère embrasse…
Помыс-дорыс абу шудлы! Le bonheur n’a pas de limites !
Эз на шылясь дзикӧдз дой: Le mal continue pourtant,
Сиктын век на пемыд вой. L’obscurité persistant.
Сэсся керка вылӧ айыс Sur la maison le père ensuite
Ачыс ньӧжйӧникӧн кайис, Monta tranquillement lui-même,
Вӧчис пызан мича козйысь, D’un beau sapin fit une table.
Эзысь кудйӧ, зарни дозйӧ Un coffret d’argent, un plat d’or
Пызан вылӧ тывборд пуктіс, Sur la table il y mit la plume,
Алӧй шӧвкӧн вевттис-тупкис, L’enveloppa de soie vermeille,
Куйлӧ сэні дзирыд борд: C’est là qu’est l’aile éclatante :
Гажаинын сылӧн горт. De la beauté l’habitante.
Со тай ӧтчыд пемыд войыс Mais voici qu’un jour la nuit noire
Этша югыдджык друг лоис: Soudain se fit un peu plus claire :
Паськыд сьӧд небеса вывті Planant par le grand ciel obscur
Пипилысты сӧкӧл кывтіс — Vint Pipilisty le faucon,
Бордйыс зарни, морӧс эзысь, Ses ailes d’or, gorge d’argent,
Дзирыд югыд кисьтӧ-резӧ. De leur clarté tout éclaboussent.
Асъя кыа ломзьӧ дон. L’aurore brûle ardemment.
Ловъя ловлӧн воши он. Le sommeil fuit les vivants.
Вына борд шы ылі гым моз Comme un tonnerre lointain, l’aile
Сӧкӧлыдлӧн шургӧ-зымгӧ, Du faucon bat et retentit.
Сиктын шензьӧ чуймӧм йӧзыс. Les villageois sont stupéfiés.
Сӧкӧл чиліс енэж лӧзын: Le faucon planait dans l’azur :
Вылын кытшлаліс со сэні, Le voici qui passe là-haut,
Кыа пемыдсӧ кӧн веніс, Où l’aube vainc l’obscurité,
Сӧмын муланьӧ эз лок Mais sur terre ne vient point
И эз бырӧд йӧзлысь шог. Et laisse aux gens leur chagrin.
Йӧзыс му пасьтала шызис: De par la terre on s’agita :
Лача морт сьӧлӧмын гызис! Les cœurs se remplissaient d’espoir !
Сувтіс войтыр чӧла-шаня, Alors les gens se recueillirent,
Синсӧ лэптіс енэжланьӧ, Levant leurs yeux devers le ciel,
Кевмӧ, сьӧлӧмсяньыс корӧ: Ils prient, du fond du cœur appellent :
«Лэччы, сӧкӧл, миян дорӧ!» « Vole, faucon, auprès de nous !»
Шензян пӧтка, шемӧс ань Se méfie l’oiseau, la fée
Оз сибӧдчы мувывлань. Et ne descend pas plus près.
Век на енъюгыдыс рӧмыд, Le jour est encor ténébreux,
Муртса кыа петӧ сӧмын. L’aube à peine ne fait que poindre.
Кевмӧ войтыр лун-мӧд-коймӧд, Les gens prient deux jours et puis trois,
Быд сӧн мудзӧмысла доймӧ. Les veines lourdes de fatigue.
Сӧкӧл век на мусянь ылын, Le faucon est toujours là-haut,
Оз пет шонді асыввылын, À l’est le soleil ne vient pas,
Кӧть и енэж ставнас сэзь. Malgré le ciel dégagé.
Йӧзлӧн кевмӧм лои весь. Le peuple prie sans succès.
Кайис войтыр сикт шӧр эрдӧ, Les villageois se rassemblèrent,
Нӧрыс йылӧ потшӧс бердӧ. En hauteur, près d’une clôture.
Войтыр пӧвстын вокъяс сэтӧн. Parmi la foule sont les frères.
Мизя йӧз коластысь петӧ, Miza sort du milieu des gens :
Коз мыр вылӧ, войтыр пиӧ, Sur une souche de sapin
Пуксьӧ ньӧжйӧникӧн сійӧ Il va s’asseoir tranquillement
(Пӧлян эм питшӧгас бур). (Dans son col est le pipeau)
Вывлань лэптіс сійӧ юр. Et tourne la tête en haut.
Питшӧг ассьыс Мизя восьтіс, Miza ouvrit son col et prit
Заргум пӧлян киас босьтіс. En main le pipeau d’angélique.
И вот юрӧбтіс сэк шыыс Voici qu’alors sonna un son
Саридзвывса гулыд гыӧн — Comme une vague de la mer,
Шлывгис морт сьӧлӧмӧ юсьӧн... Cygne voguant au cœur de l’homme…
Кывзіс муыс-ваыс гусьӧн La terre et l’eau tendaient l’oreille
Гора мойдлысь мыла гор, À l’harmonie du récit,
Мыла горлысь эзысь шор. Au flot clair de l’harmonie.
Мича горӧн ворсӧ Мизя, Miza joue mélodieusement,
Чуньыс йӧктӧ пӧлян кизьӧд. Ses doigts dansent sur l’instrument.
Муыс ланьтіс, ваыс чӧліс: L’eau se taisait, la terre coite,
Ворсӧм сэтшӧм лӧсьыд вӧлі! Tant le jeu était délicieux !
Дыр на ворсіс сійӧ сідзи... Et il joua longtemps ainsi…
Кайлы сьӧлӧмӧдзыс сидзис: L’oiseau en fut piqué au cœur :
Лои (аддзис кевмысь йӧз) Les prieurs voient l’atmosphère
Сӧдзджык енэжыслӧн лӧз. Devenir un peu plus claire.
Гора юрӧбтіс друг сьылӧм Un grand chant retentit soudain
Пипилысты сӧкӧл йылысь: Sur Pipilisty le faucon :
«Югыд шонді сӧкӧл миян. « Ô clair soleil, notre faucon,
Тэныд сьылӧмнымӧс сиам! Nous te vouons notre chanson !
Йӧзлысь он мӧй аддзы шогсӧ? Ne vois-tu le chagrin des gens ?
Вешты му вылысь тэ лёксӧ! Écarte ce mal de la terre !
Синтӧ чӧвтлы миянлань! Jette un œil sur nos contrées !
Лэччы татчӧ, мелі ань!» Vole ici-bas, tendre fée ! »
Дыр на юргис йӧзлӧн сьылӧм, Longtemps encor le chant du peuple
Горыс му пасьтала кыліс. Résonna sur toute la terre.
Сӧкӧл ныр веськӧдіс улӧ, Il pointa son nez vers le bas,
Кутіс матыстчыны мулань. Et de la terre s’approcha.
Сэсся лэччис пӧшти дзикӧдз Puis il descendit presque en flèche
Да и пуксис керка сигӧ, Et vint se poser sur le toit,
Дзирыд морӧс восьтіс жан — Gorge éclatante éployée :
Сиктлӧн вежсис чужӧмбан. Le hameau changea d’aspect.
VІІ * * *
Другысь шог да пемыд кулі:
Сиктӧ воис гажа тулыс, Ce faucon depuis lors habite
Везйыс жугыльлунлӧн ори, Toujours en ce vaste pays.
Эжа вылын нюмдіс дзоридз. Son cœur logé dans sa poitrine
Муыс-ваыс ставнас ловзис, Fait un battage du tonnerre ;
Олӧм пемыдлунлӧн овсис, Sa plume ardente est dans le nid,
Пуксис сиктӧ тувсов лун, Le coffret d’argent, le plat d’or…
Вешйис бокӧ сьӧкыд ун. Le gars joue, la fille chante,
Ворсӧ му выв. Шензьӧ войтыр, Des chansons retentissantes.
Сьӧлӧм нимкодьлунӧн ойдіс,
Долыда лолыштіс морӧс,
Сьыланкывлӧн вежсис горыс,
Гажмис зарпӧлянлӧн гласыс:
Югыд сиктын, гулыд расын
Юргис кыпыд сьыланкыв,
Ловзис-шызис нӧрыс йыв.
Войтыр юргис, войтыр сьыліс,
Син эз лэдзлы сӧкӧл вылысь,
Коді сигӧр вылын пукис
Тувсов шондісьыс на югыд.
Сэсся... другысь йӧз юр вомӧн
Жбыркнитіс кыдз кильчӧ помӧ,
Да и пуксис сэтчӧ шлыв —
Лоис мича-мича ныв.
Сэсся локтіс шемӧс аньыд
Ньӧжйӧникӧн Мизяланьӧ,
Меліа видзӧдліс вылас,
Еджыд кисӧ сетіс сылы.
Мизя первой шай-паймуні,
Сэсся чуймӧм сылӧн вуні,
Ӧзйис сьӧлӧм шӧрас би,
Нывлысь топӧдыштліс ки.
Пырысь-пыр жӧ лои кӧлысь.
Ставнас пируйтіс сэн вӧлӧсьт.
Ягын нюмъяліс вӧр пуыс,
Гӧгӧр нимкодясис муыс,
Сьыліс колип парма вӧрын,
Радліс шонді енэж шӧрын.
Мортлӧн дзулькйӧн пуис вир.
Татшӧм гажа вӧлі пир!
Комиӧн гижис
Илля Вась
Прансуз ногӧн гижис
Sébastien Cagnoli